Letos slaví kraje v naší zemi patnáct let své existence. Vy už jste tehdy, jako starosta, byl činný v regionální politice. Ohlédněte se těch patnáct let zpět. Je dobře, že kraje vznikly?

Já jsem patřil k lidem, kteří vždy tvrdili, že kraje existují a jen je třeba do nich navolit samosprávy. V tu dobu se však začala prosazovat subregionální centra jako Jihlava, Pardubice, Olomouc a tak dále. Začalo to vypadat tak, že by na Moravě mohl existovat Severomoravský kraj, Olomoucký a Jihomoravský kraj. Tehdy jsem si ještě jako starosta Otrokovic uvědomil, že by se budoval Olomoucký kraj a nikoliv náš region. Proto jsem byl jedním z těch, kdo zorganizovali petici za vznik Zlínského kraje.

Startovací pozice našeho kraje asi nebyla nejlepší…

To rozhodně ne. Tvrdě na nás dopadlo rozdělení Československa. Narušení socioekonomických vazeb bylo pro náš region nejhorší ze všech krajů. Vzájemné vazby tu byly opravdu velmi silné, vždyť polovinu naší státní hranice se Slovenskem má právě náš kraj.

Kraje mají dodnes řadu odpůrců. Dokážete jasně definovat, jaká je vlastně role kraje?

Kraj je veřejnoprávní korporace, která je spravována voleným krajským zastupitelstvem, které volí krajskou radu. Tato samospráva kraje svými rozhodnutími vytváří podmínky pro směřování rozvoje kraje. K tomu přijímá výhledové strategické dokumenty. Rozvoj kraje rovněž ovlivňuje přenesená působnost výkonu státní správy, kterou si stát hradí, ovšem pouze z 65 procent. Samosprávě zůstala ve vínku starost a zodpovědnost za střední školství, zdravotnictví, sociální péči, dopravní infrastrukturu a obslužnost a mnohé další. K tomu má kraj ze sdílených daní 2,5 miliardy, což je při přepočtu na jednoho obyvatele nejnižší částka v rámci celé České republiky. I to patří k tomu, co kraj ovlivňuje ekonomicky.

Právě za ekonomiku a hospodaření bývá Zlínský kraj občas kritizován…

S takovou kritikou nesouhlasím. Když jsem byl zvolen hejtmanem, začínali jsme s dluhem jedna miliarda. Nyní máme dluh dvě miliardy. To je pravda, ale to je jen jeden úhel pohledu. Faktem je, že jsme realizovali přes 13 miliard v investicích. Dluh nám sice narostl o miliardu, ale díky tomu jsme získali další 4,5 miliardy z cizích zdrojů.

Repro: Stanislav Mišák

Můžete to vysvětlit laicky?

Je to takto: na ty 4,5 miliardy bychom nedosáhli, pokud bychom nedokázali přidat finanční podíl, který jako kraj do investice musíme dát. Kdybychom čekali, až na to budeme mít, tak jsme příležitost promarnili, protože třeba zdroje evropských peněz jsou časově omezené. A to dobrý hospodář neudělá.

Tak to shrňme. Jak si po 15 letech existence Zlínský kraj stojí?

Na to, jaké jsme měli výchozí podmínky, se tady udělala spousta práce, a kdo to chce vidět, tak to vidí. Nemusíme být se vším spokojeni, ale když obyvatelé našeho kraje občas vyrazí mimo náš region, nechť sami posoudí, jaká je u nás kvalita života. Podle mne se u nás udělal obrovský kus práce a kraj má dynamiku.

Zastavím se u zdravotnictví. Vy jste nyní řekl, že jste až po letech nemocnice dostali do černých čísel. Ony na tom byly tak špatně, že bylo nutné výrazných finančních zásahů kraje?

Když jsme je jako kraj dostali do vínku, tak na nás přešly i s dluhy. A pořádnými. To byl začátek problému. Velká potíž je i nerovné oceňování zdravotní péče. Vždyť základní sazba v našich nemocnicích byla v některých případech téměř poloviční než u nemocnic jinde. Přitom třeba naše krajská nemocnice je desátou největší v celé zemi. Náš kraj měl prostě nejhorší výchozí postavení nemocnic v republice.

Jak je to možné?

Nemocnice jsme dostali v roce 2006 a od té doby jsme do nich investovali 4,5 miliardy korun. Když přešly na kraje, tak je politické subjekty, které k tomu tehdy měly tu moc, převedly na akciové společnosti. Mimochodem, ty stejné subjekty dnes jejich fungování kritizují. Tehdy si například nemocnice i z principu určité prestiže pořídily přístroje, které neměly využití, a tudíž nepřinesly peníze ve výkonech. Navíc byly pořízeny na úkor prodloužení splatnosti za léky a zdravotní materiál. Dodavatelé toho využili na různé přirážky, které někdy dosahovaly až 25 procent, což byl rovněž významný balvan, který ty nemocnice ekonomicky poškozoval.

Rozvíjíte však zdravotnictví jako celek, ne jen nemocnice, že?

Jistě. Například máme 15 základen záchranné služby, z toho 9 je zcela nových, do kterých kraj investoval 315 milionů korun, a čtyři jsou nově opravené. Kromě toho dokončujeme šestnácté stanoviště v Suché Lozi. Jenom v Otrokovicích zatím nedošlo k modernizaci. I když to není akutní, tak s tím počítáme. Zdravotnictví nám v minulosti dělalo velké starosti. Kraje sice dostaly na zodpovědnost poskytování zdravotní péče, ale už nedostaly nástroj na ovlivňování zdravotní péče. O tom, že vše pokryje zdravotní pojištění, si můžeme nechat jen zdát. Je jasné, že zřízení tolika zdravotních pojišťoven byl špatný tah. O tom, že si tyto pojišťovny stavějí obří paláce místo toho, aby investovaly do zdravotnictví, se ani bavit nebudu.

Mimo zdravotnictví jste jako velkou finanční zátěž zmínil starost o komunikace…

Na kraje přešly komunikace druhé a třetí třídy, které byly ve velmi zanedbaném stavu a také s nevypořádanými majetkovými vztahy. U nás totiž nefunguje rakouský model dědictví tedy že nejstarší dědí všechno. U nás je zvykem majetek, a tedy i pozemky v rodinách dělit na menší a menší dílky. To se vám pak stane, že musíte majetkově vyřešit komunikace, kde jeden člověk vlastní třeba jednu dvaatřicetinu pozemku.

Kraj zodpovídá i za sjízdnost a stav silnic?

Ano. Za stav, sjízdnost a údržbu. Stojí nás to opravdu velké peníze. A je třeba přiznat, že nemáme vše zcela ideální. Ale i to má své důvody. Museli jsme začít technologicky složitou údržbu mostů. Vrůstající kamionová doprava nám polámala silnice v krajnicích. Ony ty cesty na dnešní přetížené kamiony prostě nebyly stavěné. Jakmile si na takové cestě kamiony začnou vyhýbat, tak okraje ulamují. Proto vidíte, že silničáři střed vozovky sice jen frézují, ale na krajích musí jít s vysprávkou až metr do hloubky. Hlavní část naší odpovědnosti však je v celkové dopravní obslužnosti.

Co tím přesně myslíte?

Dopravní obslužností myslím stav, kdy lidem zajišťujeme pohodlnou dopravu za prací či rodinou. To nejsou jen silnice a silniční doprava, ale i vlaky a autobusy. Jen do linkové a železniční dopravy dáme ročně přes 700 milionů korun. Celkově disponujeme 2,5 miliardami daňových výnosů a přitom takto výraznou částku dáváme na osobní autobusovou a osobní železniční dopravu.

A nyní z jiného soudku, pane hejtmane, jak vidíte svou politickou budoucnost? Je možné, že vás i po volbách uvidíme v křesle hejtmana?

Mám-li odpovědět na vaši otázku, tak říkám, že já jsem za sebou rozhodně nebouchl dveřmi. Pouze jsem z určitých důvodů řekl, že nebudu tím, kdo povede kandidátku. Považuji za svou povinnost být k dispozici tím, že budu kandidovat. Ale o výsledku rozhodnou lidé a jejich hlasy. Dostanu-li od voličů důvěru, považuji to za silný mandát.

Čili na kandidátní listině budete?

Ano, byť v některých médiích je to prezentováno tak, že nekandiduji. Možná jsou více stranická než objektivní.

Takže není to tak, že odcházíte z politiky, jak se mnohde psalo?

Budu podporovat své přátele na kandidátní listině, ale pokud dostanu důvěru, jsem připraven kraji pomoci.